Po loňském nadšení z agility tábora va Větřkovicích jsme se letos rozhodli, že si tento pohodový týden rádi zopakujeme a spolu s námi šla "do toho" i celá rodina Vítkových s kompletní psí smečkou.
Vyrazili jsme v neděli po desáté hodině. Původně byl odjezd naplánovaný na desátou, ale Jindřiška opět nezklamala (viď Jindřich? :-) ) a čekalo se na ni, až dokončí úpravy své vizáže. :-)
Cesta probíhala v pohodě. Počasí nám přálo a ani sluníčko se nás nepokoušelo usmažit. Neopomněli jsme udělat i dvě občerstvovací zastávky. První byla kávová a klobásková na Skřítku, druhá, na čerpačce za Opavou, už byla spíš vyčkávací, aby jsme do kempu nedorazili moc brzo.
Na místo učení jsme dojeli téměř přesně ve 14h, což byl čas uvedený v propozicích jako čas začátku pobytu. Bylo velice milé, když nás paní Dostálová vítala se slovy " Á další známé tváře".
Naším dočasným domovem se stala chatka č. 6, Vítkových chata č. 10.
V 16h se konala tradiční informační schůzka, na které jsme byli i letos informováni nejen o průběhu výcviku, ale i o tom, že se tu opět v předchozích bězích táborů objevila střevní chřipka, která je pravděpodobně způsobena místní vodou. Hlavu jsme si z toho nedělali, stejnou informaci jsme vyslechli i loni a nic se nedělo, letošek nás však vyvedl z omylu. Tuším, že už hned v pondělí se začali objevovat různě zničené postavičky, kterých s dalšími hodinami a dny přibývalo. Měli jsme o tom slušný přehled, neboť naše chatka byla pro tento stav na strategickém místě - hned proti vchodu k WC. :-) Byl to přímo adrenalinový sport, když jsme si při každém zabolení břicha říkali, jestli je to ono, nebo není. Těžko říct, kdo při nás stál, ale kromě Dany to nikoho nepostihlo, asi jsme prováděli dostatečnou vnitřní dezinfekci rumíkem a podobnými značkami, jen mi zůstává záhadou, čím se dezinfikovaly nezletilá Erika a Zuzka. Ovšem asi nikoho moc nezajímá na stránkách o psech a agility jak jsme se nepos...., ani nepob.... , podstatné je, co jsme se tam naučili.:-)

Loni Erika s Vilim trénovali u paní Jany Fuchsové a protože se mi její způsob tréninku i názory líbily, padla volba trenéra právě na ni. Ve skupině jsme byli čtyři. Výcvik probíhal 2x denně, pro naší skupinu od 11.10h dopoledne a odpoledne pak od 17.10h, na třech různých parkurech, z nichž jeden byl jumpingový a dva byly se zónovkami.Parkury se při každé lekci posunovaly, aby nikdo nebyl o nic ošizen.
První dva dny to byla pohoda a já s Dennym i Erika s Vilim jsme skoro vše zaběhli hned na poprvé. Ve středu začal blbnout první Vili, jako když ho v noci vymnění za nějakého převlečeného zlobivého čertíka. Úplně zapomněl, že by měl poslouchat a začal si dělat, co se mu zamanulo. V praxi to vypadalo tak, že nemínil brát na vědomí povel čekej a startoval si, kdy se mu zachtělo, nebo kdy ho přestalo bavit sedět. Po svém nežádoucím startu se odmítal nechat od Eriky lapit, vždycky počkal, až si pro něho dojde, aby v poslední chvíli uskočil a dělal si z ní "prdelky" dál, u toho na Eriku ještě štěkal a chňapal po ní, v parkuru si vybíral to, co se líbilo jemu, prostě na zastřelení. Bohužel mu to vydrželo až do konce týdne.
Středeční odpolední trénink nám odpadl, ani Jana nebyla ušetřena chřipkovému útoku. Ve čtvrtek ráno se na trénink dostavila, ale do pohodového naložení to mělo ještě na míle daleko a myslím, že ani my jsme ji svými výkony na náladě nepřidali. Trénovalo se na jumpingovém parkuru. No, trénovalo, pokoušeli jsme se zaběhnout jeden menší parkur a mně s Dennym se to prostě za tu hodinu nepodařilo, bylo to jako zakletý. Když už jsme se propracovali dál, skončili jsme u kruhu, který se stal pro Dennyho nepřekonatelný, měl totiž po obou stranách velkou mezeru a můj inteligentní závodní trojkový pejsek nejspíš dodnes nepochopil, že ten rám tam je jen z toho důvodu, aby v něm visel kruh, kterým se proskakuje a ne proto, aby proskakoval jím. Trénovali jsme ho i samostatně, ale na to prostě Dennyho mozkové buňky nestačí a úspěšnost, že se trefí, je tak padesát na padesát. Doma na cvičáku s tím problém nemáme, velká mezera tam prostě není. Občas mne to stálo hodně ovládání, abych ho tím kruhem neprokopla, když po pěti zdařených pokusech kruh opět minul.
V pátek odpadl odpolední trénink, aby si psi trochu odpočinuli na sobotní závody, a tak jsme vyrazili na čumendu do Opavy. Je to moc pěkné, čisté a upravené město. Už když jsme z Opavy odjížděli bylo pěkně černo a začínalo pršet, ale čím víc jsme se blížili k Větřkovicím, tím víc se zvětšovaly kaluže a víc pršelo. Po našem návratu do kempu se strhla přímo průtrž mračen a jen tak nemínila ustat. Navečer se to trochu uklidnilo a dalo se vyjít ven. Zakecali jsme se hromadně na place mezi chatkami, když tu naše uši zachytily podivné praskání. Kdosi zjistil zdroj, kam jsme hned upřeli své pohledy. Byl to transformátor, asi se tou průtží cosi porouchalo a vypadal spíš jako svářečka. Elektrika začala kolísat až to vypadlo úplně. Naštěstí se podařilo poměrně rychle sehnat elektikáře, jinak by to byla katastrofa - po tmě, bez vody, protože čerpadlo se bez elektriky také neobejde, štěstí bylo, že většinu dočasných obyvatel tábora střevní potíže přešly, jinak by to nebylo hezký ... :-)
Zatrénovali jsme si dobře, snad jsme se i něco víc naučili a zdokonalili to, co už jsme uměli. Děkujeme ti Jano za tvou trpělivost a ochotu.
V sobotu proběhly tradiční závody. Běhal se jen jumping a zkoušky. Moc jsme toho nepředvedli. Vili zaběhl zkoušku se spoustou chyb, v jumpingu se diskli. Denny v jumpingu opět netrefil kruh a ve zkoušce jsme to zkazili celé, byl z toho disk.Janu jsme svým výkonem asi moc nenadchli, promiň Jani, odflákla jsem to.
Ještě večer jsme si pobalili věci, abychom mohli hned ráno vyrazit na zpáteční cestu a v neděli po snídani jsme se s Agility kempem Větřkovice rozloučili. Bylo to tam moc fain, i přes to vedro, které nás mořilo při tréninku, i přes tu nepříjemnou střevní chřipku, která se nám naštěstí vyhnula, tak zase za rok? Nebo někde jinde? Uvidíme...