Proč jsme si koupili dalšího vousáče?
S Dennym jsem chodila pravidelně na cvičák, jezdili jsme po agility závodech a s námi samozřejmě jezdila i malá, tehdy skoro desetiletá, dcera Erika. Brzo, jak už to u dětí bývá, ji přepadla touha mít svého vlastního pejska, se kterým by mohla sama cvičit.
S Mirkem jsme se rozhodli, že její přání splníme, protože s tím, jak by rostla by ji mohlo časem přestat bavit s námi pořád někde jezdit, krom toho žádného stálejšího koníčka neměla a tak se toto ukázalo být skvělým řešením. Před Erikou naše rozhodování tak jednoduché "na oko" nebylo, chtěli jsme, aby pejska nedostala jen tak a proto jsme jí dali úkol, po jehož několikerém splnění se měl splnit její sen. Tím úkolem bylo, že se naučí po Dennym sbírat "bobky". Nejdřív to bylo samé "fůj, fůj,...", co by jsme čekali od dítěte, ale pak se přece odhodlala a tak jsme mohli začít shánět štěňátko, nejlépe na prázdniny.
Volba plemene byla jasná, bude to opět malý knírač, neboť Denny se ve vztahu k dceři a celé rodině výborně osvědčil. Začala jsem prohlížet inzeráty a dokonce jsme si i inzerát, že koupíme štěně malého knírače (Erika si zvolila, že chce černého) dali. Několik inzerátů jsem obvolala, ale nepovedlo se. Do toho se na nás usmálo štěstí a na náš inzerát se ozvala známá chovatelka, majitelka ch.s. Androis, že mají štěňátka, která budou k odběru v půli prázdnin Bylo rozhodnuto... Zbývalo jen vydržet do termínu odběru...

Jak jsme si Vildu přivezli
Konečně nastal pro Eriku i pro nás den D - 7.8.2005
S paní chovatelkou jsme byli domluvení, že se pro Vilíka stavíme cestou z Prahy od babičky. Erika ani dospat nemohla.
Do Bystřice u Benešova jsme dojeli bez problémů a domek paní chovatelky našli také bez většího bloudění. Paní chovatelka nás již čekala. Dokonce jsme vzali na proběhnutí po zahradě Dennyho, kterého si zkušeným okem prohlédla (je nejen chovatelkou, ale i poradkyní chovu a rozhodčí na výstavách), jeho kvality nijak nehodnotila (pravda, trochu se nepovedl ☺), ale potěšilo mne, že pochválila jeho úpravu srsti, jen jsem byla poučena o stříhání  okolo vousů. ☺
Potom jsme se již šli podívat na ty malé roztomilé černé kuličky. Byla jsem mile překvapena, že ti mrňousci již měli upravené kníračí hlavičky, vypadali opravdu kouzelně s tím rašícím vousem. Vybrat jsme si mohli ze dvou kluků (fenku jsme z pochopitelných důvodů nechtěli ☺) a to Vilibalda a Valentýna. Valentýn byl takový malý aktivní rarášek, Vilibaldík byl taky sympaťák, ale zase se tolik neprojevoval a spíš se chystal pospávat. Dostali jsme na rozmyšlenou dostatek času a tak jsme kluky prohlíželi a debatovali, který bude pro Eriku vhodnější. Rozhodli jsme se pro klidnějšího Viliho, aby jej Erča ve svých deseti letech dokázala zvládnout.
Šli jsme dojednat podrobnosti, podepsat smlouvu, zaplatit, dostali jsme výbavičku do začátku a mohli vyrazit s novým členem smečky na cestu domů.
Denny celou cestu dělal, že tam žádné štěně není, ani se na něho nepodíval ☺

V novém domově
Po zkušenosti s Dennyho první nocí u nás jsme již žádné "blbosti" nezkoušeli a malého Vilíka ubytovali na noc v nové kleci a Erika si ustlala hned vedle něho, takže tentokrát sousedi neměli o novém přírůstku zdání a my se všichni v klidu vyspali, neboť Vilíček byl hodňoučký, tichoučký, možná i tím, že tu byl Denny.
Denny nás mile překvapil. Cestou domů prcka "neviděl", ale jakmile jsme přijeli, začal Vildu opatrně zkoumat a netrvalo dlouho a už si spolu hráli.
Hned po pár dnech jsme zjistili, že Vili to na nás při odběru dobře zahrál, rozhodně nebyl klidným štěňátkem, ale pěkným raráškem. Asi byl jen momentálně ze všech štěňátek nejvíc unavený, proto před námi tak hezky stále usínal ☺
Po pár dnech u nás nám připravil pěkně horkou chvilku. U dědy za plotem bylo pole vzrostlé kukuřice, kolem kterého jsme chodili na procházky. Při jedné z nich, po tom, co jsme otevřeli branku, nám Vili "vypálil" přímo do kukuřice a mohly jsme s Erikou volat, jak jsme chtěly, Vili nikde. Hledaly jsme, volaly, hulákaly, nic nepomáhalo. Už jsme byly obě "na prášky", Erika skoro brečela, když jsem toho zmetka uviděla. V kukuřici byl plácek, kde rostla jen tráva a tam si Vilíček seděl, hlodal klacek a nechápavě koukal, proč tak vyvádíme. To byla úleva! Od té doby chodil okolo kukuřičného pole pouze na vodítku. ☺