Hlavní dovolenou, kterou byl výcvikový tábor ve Svojanově, jsme již měli sice za sebou, ale to nám nebránilo v tom, aby jsme si nezajeli na ještě jednu, menší.
Na delší návštěvu Adšpašsko - Teplických skal jsme se chystali již dlouho, snad od té doby, co jsme se tam byli na skok podívat tuším v roce 2003. Až letos jsme se k tomu "dokopali" a stálo to za to.
Na cestu jsme se vydali v neděli. Kemp jsme konkrétní vybraný neměli a až na místě jsme se rozhodli "zabydlet" v ATC Bučnice, kousek za Teplicemi nad Metují. Kemp solidní, ceny normální, smečka "vořechů" jim absolutně nevadila ☺Narváno nijak zvlášť neměli, takže jsme si vybrali místo, postavili stan a vydali se do Adršpašského skalního města, neb naším plánem bylo projít si malý - hlavní okruh. Vůbec nás nějak nenapadlo, že tam bude strašná spousta lidí. Připadali jsme si jako u našich sousedů v Polsku, Čechů minimum. Všude davy lidí jak na Václaváku. Znechuceně jsme si v zástupu prošli hlavní okruh. Bylo tam opravdu nádherně, snad až dost vedro, ale mezi skalami bylo příjemněji a psi se mohli každou chvíli osvěžit v potůčku, vše by bylo super, nebýt tam tak narváno. Poučení pro příště - Nejezdit o prázdninách, zvláště o víkendech na takto známá místa.
Noc ve stanu jsme si náležitě užili, protože přišla pěkná bouřka. Mezi skalami hromy burácely víc než jinde, blesky lítaly jeden za druhým, spát se vážně moc nedalo. Až později, když bouřka přešla se dalo usnout.
Druhý den naše cesta směřovala opět do Adršpachu. Po noční bouřce se ochladilo a bylo zataženo. Tentokrát jsme vyrazili hned z kempu pěšky 3,5km ke vstupu do skalního města. Lidí podstatně ubylo, přece jen byl všední den a nic moc počasí. Znovu jsme si pěkně zaplatili ne zrovna levný vstup a vydali se na již známou trasu od vstupu k "Jezírku". Jakmile jsme vešli do skal, začalo pršet, takže jsme mohli vyzkoušet antivodní vybavení. My bundy, Erika igelitové pončo z Tesca, kanárkově žluté barvy, za 15kč (a jak se osvědčilo, nejen tady, ale i na "Stezce vlka"☺). Naštěstí nepršelo moc dlouho, takže od "Jezírka" jsme pokračovali dál již zase normálně oblečení. Naše cesta opustila skalní město a my směřovali po žluté do Vlčí rokle. Psi i my byli překvapení množstvím různých dřevěných žebříků a schůdků, které jsme museli při své cestě překonávat. Něco, valnou většinu, zvládli pesani po svých, ale byla místa, kde nezbývalo než ty naše prcky vzít do náruče a zmáknout to tak s nimi. Místy to bylo vážně dost náročné, ale móóóc krásné. Na prvním rozcestníku jsme vyměnili žlutou za modrou, po které jsme cestou necestou došli k rozcestníku Záboř, odtud 0,5km po zelené do Teplických skal a opět po modré jednou půlkou okruhu Teplickým skalním městem až do Teplic n.Met. Zde jsme se zastavili na terásce pozdně poobědvat a pak hurá do kempu vzdáleného 0,5km.
V úterý ráno jsme se vydali na nejdelší pochod tohoto výletu. Začali jsme tam, kde jsme v pondělí skončili, tj. vstupem do Teplického skalního města, samozřejmě po zaplacení řádného vlezného. Nejprve jsme se zastavili pod Střmenem, což býval středověký strážní hrad, a na střídačku (psy jsme s sebou opravdu vláčet po té spoustě úzkých drátěných schodů nechtěli), nejdřív já s Erikou, pak Mirek sám,  vystoupali nahoru na zbytky hradu. Úchvatný pohled na skály z té výšky.Dále jsme pokračovali druhou půlkou okruhu (Teplické skály jsou snad ještě hezčí než Adršpašské) Anenským údolím, dorazili k již známému rozcestníku Záboř. Odtud jsme se však vydali dále po zelené Pod Zvětralý vrch. Tady jsem utrpěla menší šok, neboť před námi se otevřel pohled na obrovský výběh a v něm velké stádo koní. Byla jsem přímo nadšená, což dokazuje množství fotek ve fotogalerii (a to tam z daleka nejsou všechny ☺). Po tom, co jsem se dostatečně "vyřádila" jsme se mohli ubírat dále po žluté až pod vrchol Čáp. Odtud nás již dále vedla zelená přes vrchol Čáp (kde jsme mimochodem potkali skupinku trošku starších turistů, kteří tu svačili a i našim klukům z toho něco káplo ☺), Chrámové stěny, Údolím tří mušketýrů, vylezli jsme si na Lokomotivu, z níž byl taktéž nádherný výhled, až jsme se vrátili do Teplic, ovšem tentokrát do města, čehož jsme využili a na terásce s nesympatickou obsluhou se naobědvali. Do Bučnice nám ještě nějaký ten "kilásek" zbýval, ale to již byla pohodička.
Ve středu ráno zbývalo zabalit stan a hurá domů. Když už jsme se ale nacházeli v těchto končinách, neodolala jsem a navštívili jsme Broumov, kde jsem se před X lety učila. Sranda byla, že jsem málem ani školu nepoznala. Štěstí, že internát byl ve městě a tak s jeho nalezením problém nebyl.
No a potom už se opravdu jelo domů. Bohužel naše mapa nemá ještě kilometráž, abych zjistila, kolik jsme toho vlastně nachodili, avšak kluci toho měli dost. Fajn výlet!