Na tento dogtrek jsme se moc těšili, po zimě nás už nohy táhly na pořádný výšlap a toto byl vůbec první letošní dogtrek v termínovém kalendáři.
První polovina tohoto roku pro nás není zrovna příznivá, asi jsme moc zlobili, a tak ani výprava do Roštína, kde byla základna, se neobešla bez komplikací. Začal Arčí, který si kdesi přivodil zánět močového měchýře. Naštěstí se z toho včas vylízal, protože jinak jsme neměli kam jej umístit a tak by jsme seděli doma. V den odjezdu byla pohodička, neb v rámci celosvětové krize v práci pátky nepracujeme, takže jsme si v klídku nakoupili, pobalili a odpoledne za krásného počasí vyrazili na cestu. Naše Astřička si to uháněla nejprve na Šumperk a pak hurá na dálnici do Olomouce, ze které jsme měli odbočit na Prostějov. Zde se to začalo komplikovat. Nějak jsme netrefili správný sjezd a sjeli dřív. Chvíli jsme se motali po tamějších silničkách a pak se rozhodli, že se vrátíme na dálnici. V mapě jsme našli nájezd, dojeli tam, ale jaké bylo naše nemilé překvapení, když jsme zjistili, že existují také sjezdy z dálnic bez nájezdů, takže jsme byli v háji. Motali jsme se tam všelijak, až jsme se nějak vymotali. Dál jsme se plahočili po bídných silničkách (zlatě u nás!), až jsme se konečně přiblížili k Roštínu. Zbývalo nám snad posledních 5km, když jsme v jakési obci museli objet zastavené auto. Páníček jej už už chtěl předjet, když z protisměru vybaflo další auto, musel dupnout na brzdu. Se psy to vzadu hodilo, ozvalo se vykviknutí a když jsem se podívala, můj milý Denny stál na třech nohách. Pokoušeli se o mně mrákoty, ani jsem to vidět nechtěla. Nechala jsem si tohle "překvápko" až do kempu "Kamínka". Denny vyskočil z auta a při bližším ohledání jsem zkonstatovala ulomený dráp, ne nijak moc, ani nekulhal. Šli jsme se zaprezentovat, dostali jsme klíče od chatky a mohli se zabydlet.
Večer jsme zašli do místní příjemné hospody na meeting, poslali něco do žaludku, vyvenčili a nakrmili psy a mohli jít spát.
Po krásně teplé noci jsme se nasnídali a šli omrknout start. My přišli na řadu o půl deváté, přesněji Arčí s páníčkem v 8:29h, Denny a Vili s paničkou v 8:30h a tak jsme vyrazili vstříc Chřibům. Od kempu vedla nejprve organizátory značená cesta k Roštínské kapli a zde jsme se již napojili na turistickou trasu, zeleně značenou, na Brdo, což je nejvyšší bod Chřibů (586,7 m n.m.). Těžko soudit, jaké to bylo převýšení (Roštín má 321 m n.m.), ale rozhodně žádný kopeček to nebyl. Turisti se s vyznačováním nepárali a značnou část vedli pěkně kolmo vzhůru. Na vrchol jsme se doplazili s jazyky na vestách, jak psy, tak my. Uvítala nás rozhledna, kterou navštívil jen páníček, panička zůstala se psy dole. Z Brda jsme pokračovali cca 10km po červené k hradu Buchlov, kde nás s otevřenou náručí přivítala hospůdka s terasou. Následovalo napojení všech a lehká svačinka. Tady jsme také poprvé v životě viděla šílenou spoustu ropuch pohromadě (přišlo na ně jaro), počet se nedal odhadnout ani náhodou, ale byly naprosto všude - v trávě, listí a bohužel i na silnici, což se mnohým stalo osudným. Od Buchlova jsme šli opět po zelené kolem kaple svaté Barbory, Čertovým sedlem přes Břesteckou skalku, což je docela krkolomná skála (maminka se mi právě v těchto končinách rozhodla zavolat ☺), ale zvládli jsme ji bez úhony. Pod Břesteckou skalkou jsme se napojili opět na červenou a po ní došli do obce Chabaně, kde se nachází uprostřed obce sekvojovec obrovský - strom s obvodem kmene 5m, odhadován na 200let. Odtud jsme pokračovali dál po žluté, od 20km opět po zelené až na Bunč a odtud zbývalo již jen 3,5 km k Roštínské kapli, kde jsme ráno začínali. Do cíle jsme došli v 16:05h.
Pro Arčího to byl první dogtrekking v životě a musíme ho pochválit, neb šlapal pěkně. Vili si to ťapal také pěkně vpředu, jen Dennymu to moc nesedlo, asi i pro ten ulomený dráp, neb když si o něj občas zavadil, tak chvíli kulhal po třech, takže se loudal převážně za mnou.
V kempu jsme šli nejprve odbahnit psy, Dennymu jsem vyčistila dráp Ajatinem, a my si šli dát sprchu. Kluci toho měli dost, takže v chatce zalehli a my mohli klidně odejít do hospůdky, kde jsme dokonce i chvíli vydrželi.
V neděli ráno vládla pohoda. Předpokládali jsme, že vyhlašení proběhne někdy odpoledne, takže jsme ani neplašili s balením a úklidem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme asi tak kolem 10h uslyšeli, že se bude brzy vyhlašovat a opravdu tomu tak bylo. Trojka Denny, Vili a panička se s časem 7:35h umístila mazi ženami na 12. místě, Arčí a páníček s časem 7:36h mezi muži na 17.místě. V celkových výsledcích to bylo tak, že panička s vousáči byli na 28.místě, páníček s prtíkem na 31. místě z celkových 73 účastníků MIDu na 33km.
Následovalo balení, ještě jsme se šli s kluky projít k Roštínské kapli, dali jsme si oběd a mohli se vydat na zpáteční cestu, což byl další horor. Řekli jsme si, že když jsme tak bloudili, tak že pro změnu pojedeme na Brno. Tady nás čekala spousta objížděk, občas jsme si někam trochu zajeli, ale nakonec jsme domů dorazili.
Ještě malá perlička nakonec. Když jsem doma psy umývala, nejprve jsem si všimla Dennyho rudého teplého břicha a až pak, že má oteklá víčka, pysky a boule po hlavě. Bylo jasno - alergie. Dumala jsem na co a napadla mne jediná věc a to ten Ajatin na dráp. Když jsem se pak na to po pár dnech ptala u veterináře, řekl mi, že to bude asi na v Ajatinu obsažený jód! Opravdu už neví, co by si vymyslel.

Na úplný závěr ještě básnička od kolegy Jirky Kováře

Keprtovi věci balí,
namažou si všechny svaly,
nesmí dělat žádné chyby,
závodí se ve vrších Chřiby.
Doma koukaj na Spartu,
ale teď jsou na startu,
dneska půjdou proti větru
třiatřicet kilometrů,
psi nervozně štěkají
a na povel čekají.
Závodníků je tu fůra,
cizí pes na Blanku čůrá,
kopla ho do čumáku
a řekla:"Ty čuňáku!"
Dusno umí navodit,
ale teď jdou závodit.