Tak to máme za sebou - náš druhý oficiální dogtrekking a to "Dogtrekking krajem Oty Pavla", který se konal v krásné přírodě CHKO Křivoklátsko.

Z domu (já vlastně spíš přímo z práce ☺) jsme vyjížděli v pátek po 12h, neboť nás čekala opravdu dlouhá cesta a předem jsme byli varováni, že projet Hradec Králové a Prahu je nadlidský výkon. Ukázalo se, že je to pravda, ale ještě k tomu zapomněli přidat Holice, kde to kvůli objížďkám také nebyla zrovna pohoda. Nakonec jsme však vše zvládli a po kratší zajížďce, kdy jsme netrefili správný sjezd z plzeňské dálnice, jsme po půl páté dorazili na místo ubytování i startu - Machova mlýna.
Ještě z práce jsem narychlo telefonovala domů Mirkovi, aby k naší výbavě přidal také černé uhlí, neboť mi nebylo od žaludku zrovna nejlépe a jaké bylo mé překvapení, když mi do telefonu řekl: " Tobě je taky blbě?"  A blbě nám pak bylo jak celý pátek, tak i sobotu (mně ještě dýl), ale vzdát jsme to nechtěli.

Po příjezdu a přesunu do ne zrovna levné chatky nás čekalo nemilé překvapení v podobě jaksi chybějící elektřiny, takže naše malé elektrické topidýlko a varná konvice mohly v klidu zůstat v autě a my klepali dvě noci kosu, protože teploty přes noc byly opravdu nízké, o čemž svědčila omrzlá auta ráno, a nepomohlo ani ucpání větracích otvorů ve dveřích. Naštěstí jsme si dva dny před odjezdem koupili plynový turistický vařič, takže jsme si mohli alespoň uvařit čaj a psům vodu na zalití granulí.

V pátek jsme kvůli svým útrobám ani nevečeřeli a snídani, kterou jsme měli na ráno objednanou, jsme také vzdali, takže jsme v sobotu ráno v 8.24h odstartovali s prázdným žaludkem a smíšenými pocity, jestli to vůbec zvládneme.
Na startu se nás sešlo opravdu hodně, kromě naší Turistické trasy tu byla vyhlášena ještě Procházka na cca 18km, takže si mohl vybrat opravdu každý.

Hned začátek nás lehce překvapil, když jsme po chvíli došli k brodu přes potok, kde nebyla jiná možnost, než vzít to přes vodu. Myšlenka zout boty nás ani nenapadla v té zimě.První jsme ještě zvládli docela za sucha, ale ten druhý, třetí, čtvrtý,... už ne ☺ Naštěstí se voda v botách docela rychle ohřála, takže to alespoň nezáblo ☺ Nevím, kolik brodů jsme přešli, ale bylo jich sakra hodně. Někde byly lávky, někde jen oslizlé klády a někde jsme prostě museli vodou, ale dalo se. Když už jsme nabyli dojmu, že je brodům konec, vyměnila jsem ponožky a šlo se dál, i když těžko. Naše podivně se chovající žaludky nám nedovolovali ani moc pít, natož jíst, takže jsme celou trasu absolvovali na hroznovém cukru, já si dala jednu housku, kousek jablka a ve dvou hospůdkách na cestě jsme přidali colu, která je pro tyto indispozice prý vhodná ☺ Hodně mě přepadala myšlenka, jestli by nebylo lepší se nechat v jediném svozovém místě odvézt zpět, ale to by přece nešlo! Neujít pouhých 44,4km! Takže jsme to nevzdali.

Trasa to byla opravdu krásná, s kým jsme mluvili z ostřílených trekařů, tak snad nejhezčí ze všech letošních treků (my byli jen na Hanácké štrece, takže moc hodnotit nemůžeme). Příroda krásná, cesta převážně lesy, polními cestami a minimálně po silnici. Největším zážitkem byla asi Skryjská jezírka, spíš jezírko☺ a zřícenina hradu Krakovec, kde se natáčel film pro děti "Ať žijí duchové!".

Velkým překvapením pro nás bylo, když před obcí Rousínov, kde jsme měli menší přestávku, na nás z dálky kdosi volal "Blankóóó!" a ona to byla kolegyně ze cvičáku Jitka s erdelkou Maggií, které se vracely z longové trasy, spolu s midařkou Luckou a kokříkem Benjim . Chvíli jsme šli společně, ale ony si pak daly pauzu a my pokračovali dál. U hradu Krakovec jsme zakotvili na terásce, abychom se na poslední úsek posilnili alespoň tou colou a zde jsme se sešli s Jitky manželem, který tu na Jíťu čekal a my s ním. Došly obě i s Luckou. Chvíli (trochu delší ☺) jsme poseděli, pak se společně vyfotili před hradem a vyrazili na poslední 4km dlouhý úsek. Jitka skoro běžela a my se jí sotva drželi, ale nebýt jí, šli by jsme rozhodně dýl ☺ Nevím, kde v sobě po 100km a nočním bivaku kdesi v lese vzala ještě tolik energie ☺Musela jsem se v duchu stydět za náš "lemrismus ☺".

Do kempu jsme došli už za šera, odevzdali kontrolní kartu a zalezli do vymrzlé chatky, kde jsme jen odstrojili psy a spěchali do sprchy doufaje, že snad bude teplá voda - naštěstí byla. Usoudili jsme, že by jsme měli něco do žaludku poslat, já si dala výbornou bramboračku a Mirek plátek masa, k tomu čaj s rumem, ale byli jsme tak zmrzlí a unavení, že jsme se odebrali do chatky a čaj ani nedopili, nakrmili Dennyho a Vildu a v 21h jsme už leželi, řádně nabalení, v posteli a probrali se až ráno po sedmé.
Ráno bylo snad ještě mrazivější než to sobotní a tak jsme se rozhodli, že nebudeme čekat až do vyhlášení a ač to nikdy neděláme, vyzvedli jsme si diplomy a krásné upomínkové předměty v podobě triček s odpovídajícím potiskem, přívěskem na klíče, malým plyšákem a i něčím pro kluky,a před půl jedenáctou vyrazili na cestu domů.
Co říct závěrem? Dogtrek opravdu skvělý, naši dva malí, stateční kluci byli báječní, neboť celou cestu vydrželi statečně kráčet na napnutém vodítku vpředu a v neděli ráno na nich nebyla znát žádná únava, my na tom ráno nakonec také nebyli nejhůře, takže pokud se půjde "Ota s Pavlem" příští rok znovu, určitě nebudeme chybět!

A jak jsme nakonec vlastně dopadli?
Ani ne zase tak nejhůře. Rozdělení jsme byli pouze do dvou kategorií a to muži (17 MIDařů) a ženy (44 MIDařek).
Blanka s Dennym - 25. místo (čas 10:53)
Mirek s Vilim - 11. místo (čas 10:53)