Hmmm, jak se to stalo, jak se to stalo...

To takhle někdy v červnu měla Eva na útulku nějaký problém s počítačem a požádala Mirka, jestli by se na to nepřijel podívat a tak jel a já samozřejmě s ním, neb to by nešlo, aby tam jel sám. ☺

Samozřejmě jsme vzali nějaké mňamky pro útulkové pejsky a jak jsme tak procházeli okolo kotců s čekajícími útulkáčky, došli jsme ke Coře. Já si jí všimla dřív na stránkách útulku, protože tam byla již od ledna, ale podle fotografií jsem si myslela, že je to velký pes, není, je jen maličko vyšší než Denny. Hned se nechala hladit a byla děsně milá, jen ke chlapům zdrženlivější. Eva mi o ní ještě řekla, že je hodně aktivní a všechny tyhle podrobnosti - mladá fena (nebyl by problém s jejím příchodem do smečky), aktivní (na agility a dogtrekking tudíž "použitelná"), velikost akorát pro nás, mi dohromady začaly hlodat v hlavě jako červíček ☺ Erika souhlasila hned, zbýval náš páníček a ještě páníček děda, protože Coru by jsme museli ubytovat u něho v kotci po Benovi. Neodvažovala jsem se to říct ani jednomu z páníčků.
Domácímu páníčkovi jsem tuhle myšlenku pořád nenápadně předhazovala, ale nějak to nechtěl brát vážně a jen se ušklíbal. Následovala další počítačová návštěva na útulku, páníček pořád nic. Přišel týden, kdy měl páníček odpolední směnu a já s Erikou dvakrát vyrazily na útulek a Coru jsme si půjčily, společně s další fenkou, na procházku. Chovala se nejistě, šla přikrčeně, stranila se štěkajících psů za plotem, ale nepanikařila. To už mi bylo jasné, že prostě Cora musí být naše ☺. Už si ani nevzpomínám, kdy páníček polevil. Říkal něco a bláznech se čtyřmi psy a co s ní budeme dělat, jestli nebude na cvičení, ale povolil.
Začátkem dalšího týdne jsme se rozhodli ji seznámit s našimi psy. Vzaly jsme ji ven, tentokrát už samotnou a přivedli naše tři kluky. To byla panika. Chňapala po nich, snažila se zdrhnout a jít s nimi na procházku? Ani náhodou! Nakonec šel tedy páníček s Erikou a Vilim a Arčím napřed a já si vzala Dennyho, neb ten o nějakou hysterku přestal jevit zájem. Nejdřív byla jak splašená kobyla. Zmítala se na vodítku, táhla zpátky do útulku, lehala, prostě úplná panika. Nakonec se mi jí povedlo přesvědčit a šli jsme kousek. Když se proti nám vynořil zbytek smečky, tj. Mirek, Erika a kluci, zase ji přepadla panika, ale když pak šli před námi, dala si říct. Tak jsme si ji zamluvili.
Ještě jsme museli požádat páníčka dědu, jestli můžeme opět obsadit Beníkův bývalý kotec, nechala jsem to na našem páníčkovi ☺ Děda kývnul, později mi říkal, že bez Bena je na zahradě smutno a líbilo se mu i to, že je to fenka a že také pomůžeme jednomu útulkáčkovi. Zbývalo už jen postavit novou boudu, neb tu po Benovi jsme věnovali útulku a stejně by byla moc velká. Náš šikovný páníček posháněl materiál a o víkendu že dáme boudu dokupy a v následujícím týdnu si Coru odvedeme, jenže... ☺

Přišel pátek 25. června a já dostala nápad, že si Coru vypůjčím na cvičák a tak jsme to s Evou domluvili, že pro ní před cvičákem zajedeme. Jenže... to už ve mně hlodal červíček, že by jsme ji už nevrátili a zatím ji nechali u dědy doma, než přes víkend postavíme boudu. No a tak se i nakonec stalo a od tohoto datumu je Cora naše... ☺

Čtyři psi... jsme normální? ☺ Jo, divní jsou lidi, co mají jen jednoho psa a to nemluvím o těch, co nemají žádného ☺☺☺

Cory první fotoalbum